THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ani šílených -20 °C neodradilo více jak pět stovek fanoušků od návštěvy jabloneckého Eurocentra, kde 19. prosince vystupovali v poslední době čím dál populárnější KRUCIPÜSK. Večer otevírali THE COOLERS, kteří podali i přes nízký věk celkem profesionální výkon. Zahráli „moderně znějící crossover/bigbeat“ a moc dlouho to nehrotili, neboť věděli, ne koho že se nedočkavý dav nejvíce těší.
Na KRUCIPÜSK jsme nečekali ani moc dlouho. Strejda Tomáš se svoji jednotkou nastoupil pár minut po deváté a začal zostra, skladbou „Mámo“, úvodním to kusem z nové desky „Amen“. Zvuk překvapivě naprosto dokonalý už od úplného začátku, dokonce i Hájíčkův zpěv zněl jak z CD. KRUCIPÜSK na posledních albech notně přitvrdili a kupodivu jim to na popularitě neubralo, spíše naopak. Pod pódiem stála vcelku pestrá směska lidí ve věkovém rozmezí tak odhadem 15-50 let. Z nového alba „Amen“ zazněla ještě „Dědova víra“ a poté už přišly na řadu starší kusy, jak hlavní aktér vtipně poznamenal „opakování matka moudrosti“ a začaly se hrát „opakovačky“. Starší pecky jako „Druide“, „Cesta“, „Sexy woodoo“ nebo „Láska je kurva!“ patří do zlatého fondu českého bigbeatu a navíc živě fungují skvěle. To koneckonců potvrdily i nadšené reakce publika.
Co se týká aktuální sestavy KRUCIPÜSK-u, tak dle mého názoru neměl Hájíček nikdy lepší parťáky. Kytarista Jára Gabriel ze svého Messaboogie dokázal vyloudit velmi lahodný zvuk. Dlouho jsem si neužil takto ostrou a plnou kytaru. Jeho všestranný styl, kombinující odpočinkové brnkání a ostré drtivé rify, dokáže v kapele zastoupit i několik kytaristů. Baskytarista Mára Haruštiak předváděl podobné pózy, jako Robert Trujillo a hrál i obdobně smrtícím stylem. Basa byla tvrdá jako kámen a dostávala i hodně prostoru, jak je v hudbě KRUCIPÜSK zvykem. Bicmen Vojta Douda hnal celý parní válec kupředu s až neandrtálskou sílou. Tito tři pánové hrají navíc s takovou jistotou, že principál Hájíček nemusí mít obavy a v klidu si může vychutnávat své proslulé psychopatické pózy.
Šílený hlavní protagonista (nově s imidž Krakonoše) zraje jako víno, čím starší, tím lepší. Novinkou u něho byla občas kytara přes rameno, na co jsme v minulosti nebyli zvyklí. Jeho přednes a zápal pro věc je až neuvěřitelný. Je to prostě starý harcovník, na kterém je vidět, že si hudbu opravdu užívá, umí pracovat s publikem a má svůj léty prověřený vtipný styl. Energie, s jakou do nás nahustil skladbu „Ahoj“ je příkladná. Dle očekávání převažovaly skladby z nového „Amen“, ale kapela nezapomněla odehrát i všechny povinné hity, včetně „prastarých“ kusů jako „Cirkus dneska nebude“ nebo „Brácho vem mě ven“, či novějších „Morski Pas“ nebo „Yessus na naftu“. Základní část show končila (po téměř dvou hodinách) moje oblíbená skladba „Kafe a cigára“ z novinky a přídavkem jsme dostali ještě „Sexy woodoo“ a úchylnou „Jára“, při které KRUCIPÜSK doprovodil předskokan THE COOLERS, coby poděkování a zároveň zakončení celého společného Amen Tour 2009.
KRUCIPÜSK jsou naživo excelentní (měl jsem tu čest již poněkolikáté) a ani tentokrát nezklamali. Na české koncertní scéně jsou jednoznačně nadprůměrná a originální sebranka, jejíž rozhodně velké plus jsou v domácím jazyce zpívané texty. Tento fakt potvrzuje i návštěvnost čítající přes 500 hlav, kterou jim u nás může závidět leckterá respektovaná zahraniční kapela.
Playlist: Mámo, Dědova víra, Láska je kurva, Druide, Cesta, Krucipusk, Yessus na naftu, Shake Baby, Krupicová kaše, Cirkus dneska nebude, Rocknroll to není prdel, Criminal, Pro lidi, HUMNUS, Morski pas, Blábol, Brácho vem mě ven, Ahoj, Zákon, Musim do Mexika, Belzebub disco, Kafe a cigára, Sexy woodoo, Jára
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.